18.05.2012  svátek slaví: Nataša

Historie obce Skřipov

Události a skutečnosti z průběhu let

Počátkem 18. století si zřejmě naše obce pořizovaly svá pečetidla, nebo používaly pečetidel jiných obcí.

Pečeť Skřipova se poprvé objevila v elaborátu karolinského katastru z 15. března 1723. Jde o ovál znázorňující kolmo postavenou radlici, provázenou po obou stranách drobnou rozetkou. Nápis zní: "SCHIPER x GEMEIN x INSIGL". Obec patrně užívala toto pečetidlo nejméně jedno století. Ve druhé polovině 19. stol. jej vystřídalo gumové razítko, které bylo už pouze nápisové (česko-německé).

Hrabství v době pořizování karolinského katastru nedisponovalo vlastním pečetidlem. Elaborát karolinského katastru je zpečetěn pečetidlem, které v té době používaly všechny obce panství Bílovec. Vlastní pečetidlo Hrabství lze nalézt až v protokolu josefského katastru z 13. září 1787. Je oválné, v pečetním poli je zobrazeno zvíře s rohy (zřejmě kráva). Opis zní: "DORF : RABCK". Od poloviny 19. stol. využívala obec jen nápisové razítko (české).

Podle zápisu ve farní kronice má pečeť Jakubčovic uprostřed oválu lesní strom (jedli), přes níž je položena sekera.

Větrné a vodní mlýny

V 19. stol. bylo v naší oblasti několik větrných mlýnů, tzv. větráků. Někde se uvádí, že ve Skřipově byl větrný mlýn již kolem r. 1800 a další údajně byly v letech 1830-1840. V téže době je zaznamenán také větrný mlýn v Jakubčovicích.

Skřipovský kronikář Václav Richter napsal, že ve Skřipově byly větráky původně tři, ale'po první světové válce zbyly jen dva. Jeden "stál na Binarové poli", tj. po pravé straně směrem na Hrabství a k jeho majitelům nebo nájemcům patřili "Hon a Vrbka", z nichž druhý větrný mlýn po poškození už neopravil. O druhém větráku je uvedeno, že "Krečmerův mlýn zdědila jeho dcera, která se provdala za Richarda Lindovského". Dále dodává, že "po Lindovském se ve mlýně vystřídali Hon, Hendrich, Havrlant z Hrabství, Mík z Kajlovce a naposled Josef Stoklasa č. 126, který ve mlýně "už jen šrotoval". Nutno ještě dodat, že poslední větrný mlýn ve Skřipově byl zničen válečnými událostmi v dubnu 1945 a už nebyl obnoven.

Větrný mlýn p. Hahna v Jakubčovicích sice válečnou frontu jakž takž přečkal, ale během několika let byl rovněž zlikvidován.

Po vodních mlýnech máme památky na obou stranách Skřipova. Dodnes se mluví "Vavrečka ze mlýna", nebo místo směrem k Jakubčovicím se označuje stále "Mlýnek". V dřívějších dobách bylo zřejmě i u nás dostatek vody téměř po celý rok, tolik, že stačila pohánět mlýn i pilu. Voda pro Vavrečkův mlýn byla sice zastavována stavy, z nichž jeden byl kousek pod vesnicí a druhý u mlýna, ale dnes by ani taková opatření nebyla nic platná, vody v potocích je stále méně. Už tomu je prý hodně dávno, kdy byla nad Skřipovem silná bouře s průtrží mračen a kdy velké přívaly vod Vavrečkův mlýn tak poškodily a roztrhaly, že mlýn už nebyl.

Druhý vodní mlýn, Honův, patří do Jakubčovic. Ten plnil své poslání déle a pila pracovala snad až do r. 1915, resp. 1918. Dodnes jsou tam velmi zřetelné zbytky někdejších staveb, připomínající vodní mlýn.

Neuskutečněný projekt železnice přes Skřipov

V r. 1870 byla projektována železniční trať z Opavy do Trenčína. Měla vést z Opavy do Branky, Hradce, Skřipova, Lukavce, Fulneku, Suchdolu, Nového Jičína a dále až do Trenčína. Tento návrh projektu byl několikrát měněn, neboť se zde střetávaly nejrůznější zájmy, např. mést Bílovce, Oder, Vítkova a jiných míst, která si přála být napojena na novou železniční trať.

Se stavbou se započalo r. 1873. U Skřipova a u Lukavce lze ještě dnes nalézt železniční násep s mostky a propustmi. Dodnes se některá tato místa označují "Na štrece". Finanční krize po vídeňském krachu na burze zbavila však koncesovanou společnost peněžních prostředků a tak byla stavba již v r. 1874 zastavena.

Projekt železniční tratě Opava - Trenčín ožil alespoň částečně na počátku tohoto století, v období budováni sítě místních drah. Uvažovalo se mj. o vybudování tratě z Hradce do Bílovce a z Hradce do Fulneku, čímž by byly propojeny místní dráhy z Opavy do Hradce, ze Studénky do Bílovce a ze Suchdolu do Fulneku. Po vypuknuti první světové války však i tento projekt zapadl a k jeho realizaci nedošlo ani za tzv. první republiky.

Před první světovou válkou uvažovali někteří ostravští podnikatelé o tom, aby nová železniční dráha vedla z Ostravy, resp. Svinova údolím potoka Porubky až do Kyjovic a odtud přes Pustou Polom, Skřipov na Hradec, a aby se tak dosáhlo spojení s Opavou. Sledovalo se tak kromě jiného využití lesního bohatství podél trati, zúčastněným obcím šlo o dosažení ostravských a opavských odbytišť, dělníkům a zaměstnancům zase o rychlejší dopravu do průmyslových a obchodních středisek. Když ale v letech 1912-1913 nastala krize a finanční poměry se zhoršily, snahy o stavbu této dráhy ustaly. Až ve 20. letech došlo k výstavbě dráhy nejdříve Svinov-Vřesina a potom i úseku z Vřesiny do Kyjovic-Budišovic.

Po několika dalších letech se znovu objevila snaha získat železniční spojení prodloužením trati z Kyjovic přes Pustou Polom, Skřipov do Hradce. Obecní zastupitelstvo ve Skřipově o tom jednalo 20. ledna 1929 a ve svém usnesení pověřilo obecní radu "k urychlenému zahájení akce pro stavbu této dráhy". Zůstalo však opět jen u "papírového jednání".

Po druhé světové válce sice znovu ožila myšlenka vybudování resp. prodloužení elektrické trati z Kyjovic přes Skřipov do Opavy, avšak jednání se značně protahovala až nakonec úplně skončila. Skončila tak i naděje, že přes Skřipov nebo jeho nejbližší okolí budou jezdit vlaky nebo elektrické tramvaje.

Založení hasičských sborů

Návrh stanov dobrovolného hasičského sboru ve Skřipové byl podle pamětní knihy sboru sepsán 26. března 1885. Jsou na něm podepsáni: Antonín Dluhoš, starosta, Jan Binar a Karel Scholz, obecní radní a dále Josef Uvíra a Felix Orlík za obecní výbor. Zemská vláda slezská tyto stanovy schválila 22. května 1885 a tím právně potvrdila vznik hasičského sboru.

K vlastnímu počátku činnosti hasičského sboru zřejmě došlo až 20. dubna 1888, kdy 13 členů obecního výboru spolu se starostou Janem Binarem z č. 5, projednávalo otázky spojené se zahájením působení sboru. Obecni výbor zvolil členy komise, která měla připravit vše potřebné k "zařízení spolku". Členy této komise byli: Jan Binar, starosta, Josef Uvíra, c.k. poštmistr, Karl Böhm, nadlesní, Emanuel Scholaster, radní, Jan Lindovský, radní, Arnošt Hrbáč, nadučitel, Jan Orlík, majitel usedlosti č. 10, Eduard Kohn, hostinský a Ferdinand Balhar, zahradník.

Na schůzi, konané 29. dubna 1888 v domě č. 80, byli za přítomnosti 27 členů zvoleni Karl Bóhm, předsedou a nadučitel Arnošt Hrbáč jednatelem komise. Rovněž tam byly "stanovy v obou recích přečteny a vysvětlovány".

V neděli 6. května 1888 se konala volba velitele a ostatních funkcionářů sboru. Všemi hlasy byl velitelem zvolen Karl Bóhm, jeho zástupcem Jan Orlík z č. 10, zbrojmistrem Eduard Kohn, hostinský, pokladníkem Jan Melecký z č. 23 a jednatelem Arnošt Hrbáč, řídící učitel. Současně bylo dojednáno organizační členění sboru na oddíl "lezců" a oddíl "stříkačníků".

První čtyřkolovou stříkačku zakoupila obec pro hasičský sbor od firmy R. A. Smejkal, a to 29. dubna 1889 za tehdejších 760 zlatých. Je vhodné ještě poznamenat, že od r. 1894 "vedta se správa sboru českou řečí". Bylo prý to zásluhou především místních studentů (Binarové, Orlík a další). Jakmile byla tato zásada prosazena, vzdali se svých funkcí Karl Bóhm a Arnošt Hrbáč. Prvním českým velitelem byl potom zvolen Josef Tesař z č. 21.

V Hrabství byl jedním z podnětů k založení místního sboru dobrovolných hasičů, jak uvádí v kronice sboru Josef Vlček, požár způsobený bleskem, který zachvátil "v sobotu svatodušní r. 1892 obydlí Františka Murcka č. 23". Hlavními iniciátory vytvoření tohoto sboru byli Teofil Maivald, fojt a starosta obce, a Josef Vlček, řídící učitel. Zemská vláda slezská zaslané stanovy schválila výnosem č. 14.460 z 16. října 1892.

Na valné hromadě, konané 11. prosince 1892, se přihlásilo za "činné členy sboru dobrovolných hasičů" 46 občanů. Na této schůzi bylo zvoleno i vedení sboru: starostou Vincenc Kubánek č. 25, náčelníkem Teofil Maivald č. 18 a jednatelem Josef Vlček. Zvoleni byli rovněž velitelé a jejich zástupci "lezců" a "stříkačníků". Současně bylo rozhodnuto, že velení a jednání ve sboru bude české!

Novou, jednoproudní, čtyřkolovou stříkačku zakoupil sbor už 2. března 1893 od firmy R. A. Smekal za 700 zl. Toutéž firmou byla v dubnu 1893 dodána výzbroj pro 40 činných členů, a to za 315 zl. V červnu 1893 získal sbor od obecního úřadu 336 zl 72 kr na odkoupení části zahrady Eduarda Jedličky č. 12 a na tomto místě bylo pak v krátké době vystavěno "hasičské skladiště", přičemž náklady na jeho vybudování byly hrazeny dobrovolnými příspěvky občanů.

Kronikář dobrovolného sboru hasičů zaznamenal také jeden z prvních úspěšných zásahů sboru - když 24. června 1893 vypukl v Těškovicích rozsáhlý požár, kterému padlo za oběť 31 obytných a 16 dalších budov.

Dne 30. července-1893 se v Hrabství konalo slavnostní svěcení stříkačky a skladiště sboru. Kmotrou byla baronka Markéta Sedlnitzká a svěcení vykonal P. Florián Hluštík ze Skřipova.

Třebaže uvádíme jen kusé záznamy z činnosti hasičského sboru v Hrabstvi, nelze neuvést alespoň stručnou zmínku o jednom ze zakládajících členů tohoto sboru - o Teofilu Maivaldovi. Jako velitel sboru působil v letech 1892-1928, tedy celkem 36 let, kdy se pro vysoký věk vzdalfunkce. V průběhu aktivní práce ve sboru byl mnohokrát vyznamenán a jeho činnost vysoce oceňována. Byl mu např. rozhodnutím císaře Fratiška Josefa l. ze dne 30. listopadu 1898 propůjčen "Stříbrný záslužný kříž s korunou". Jeho práce byla oceněna také v září 1928, tedy ke konci jeho činnosti ve sboru, kdy mu byla předána "zlatá medaile za zásluhy". Je však třeba dodat, že i dalším funkcionářům sboru se v tě době, ale i později, dostalo vysokých oborových vyznamenání a ocenění jejich záslužné práce.

Velké požáry

V pamětní knize hasičského sboru ve Skřipově jsou také záznamy o některých velkých požárech v obci.

V říjnu 1885 vznikl na "císařský krmáš" okolo půlnoci u p. Balnara velký požár, založený "jistým Jahodou". Ohni tehdy padlo za oběť skoro půl vesnice. Shořely vesměs dřevěné budovy v blízkosti obydlí p. Balnara a Jana Binara č. 5, ale také domky a stodoly v dosti velké vzdálenosti. Původcem tohoto požáru byl Antonín Jahoda z Bohučovic, který se k tomu činu také sám přiznal. Byl odsouzen na 20 let žaláře; ve vězení také zemřel.

Značný rozruch v obci způsobil požár v domě Josefa Meleckého č. 37 (později Jan Jaroš), a to proto, že při něm "padl v oběť lidský život". Uhořel totiž chlapec, syn Teofila Tesaře. Hoch byl u Meleckých pasákem a spával na půdě v seně. Tamtéž spávala i jakási žena, snad služka, která si svítila svítilnou, tu převrhla a svou neopatrností "zapálila". Sama od ohně včas utekla, ale o spícího chlapce se nepostarala.

Obzvlášť rozsáhlý požár vznikl ve Skřipově 21. září 1908. Nejdřive začalo hořet ve stodole rolníka Jana Lindovského č. 13. Protože byl dosti silný vítr, vanul od ' Hrabství do středu obce a podzim byl toho roku velmi suchý, oheň se rychle šířil. Z budov J. Lindovského zůstaly jen holé zdi. Odtud se oheň rozšířil na budovu a stodolu Eduarda Orlíka č. 14 a potom i na výměnek, v němž byl ubytován Jan Cihlář. Vyhořel i výměnek Františka Binara č. 15, v němž obýval Jan Kolovrat. Dravý živel zničil potom stavení Františka Kolovrata č. 12, Františka Mazura i cestáře Josefa Orlíka. Pak oheň "přeskočil" na budovy Felixe Lindovského a Terezie Křížové, odtud i na stavení Isidora Orlíka a Josefa Kyjovského, "vynechal" jen obydlí Vincence Kubánka.

Ohněm způsobená škoda byla značná, protože stodoly a půdy byly plné obilí a sena. Také k hašení došla pomoc opožděně, protože občané byli na poli kopat brambory. O to pak více úsilí vynakládali, aby požár co nejdříve uhasili. První u ohně byli místní hasiči se stříkačkou, ale záchranných prací se s úspěchem účastnily i hasičské sbory z Hrabství, Jakubčovic, Březové a také německý hasičský sbor z Leskovce.

O příčině požáru se hodně mluvilo, údajně oheň vznikl neopatrností "jistého občana, který prý šel s dýmkou do stodoly". Dlouho se také povídalo mezi lidmi, jak nespravedlivě byly poškozeným rozdělovány podpory od obce, od Zemského výboru slezského a od dalších, kteří přispěli vyhořelým. Ti si pak postavili časem nová obydlí i hospodářské prostory, budova "pohrabáče" Josefa Orlíka však už obnovena nebyla.

Hrabství střediskem národního uvědomění

V 80. a 90. letech minulého století došlo zásluhou místních národně uvědomělých pracovníků, zejména učitelů a studentů, k intenzivnějšímu národnímu uvědomování českého obyvatelstva i v naší oblasti. V popředí tohoto úsilí na Bílovecku bylo především Hrabství a dále Pustá Polom a Těškovice.

Významnou úlohu v tomto procesu sehrály různé čtenářsko-pěvecké spolky, besedy, ochotnické kroužky apod. V Hrabství měl dlouholetou tradici divadelní ochotnický a pěvecký spolek, obětavě řízený řídícím učitelem Josefem Vlčkem. Tak např. v únoru 1899 tu úspěšně sehráli hru Archleba Ludéka "Slavnostní schůze", téhož roku v listopadu hru J. Vávry "Spekulanti". Představení pak zakončil pěvecký soubor písní "Kde domov můj?".

Představení, besedy, recitační večery v Hrabství nebyly navštěvovány jen vlastenecky smýšlejícími Čechy z okolních vesnic Skřipova, Výškovic, Hlubočce, Těškovic a Slatiny, ale často přicházeli i návštěvníci z poněmčelého Bílovce a z Opavy.

Továrna na výrobu pleteného zboží ve Skřipově

V r. 1894, tedy před 100 lety, zřídil továrník Kudlich z Krnova ve Skřipové pobočku svého podniku - výrobu pletených punčoch, pletárnu. Výroba byla tehdy umístěna v domě Jana Tögla č. 47, později dům Viléma Střílky.

Punčochy se vyráběly ve velkém rozsahu v budově č. 47, ale ještě více se jich prý vyrobilo doma na vypůjčených strojích. Ze širokého okolí, dokonce až z Fulneku, chodily ženy "pro dílo" do Skřipova. Továrna byla proto velkým dobrodiním pro zdejší chudé obyvatelstvo.

Později nechal vystavět továrník Kudlich vlastní'tovární budovu č: 117 (dnes Josef Kubánek); proto se dodnes někdy mluví o "Kubánkovi z fabriky". Prvním vedoucím podniku byla Paulina Neugebauerová, po ní převzal vedení továrny Vilém Střílka, který byl předtím v učení a v zaměstnání u továrníka Kudlicha v Krnově. Toho právě V. Střílka seznámil se zdejším krajem a přičinil se o to, aby výroba punčoch byla přenesena do Skřipova.

Po odchodu V. Střílky z vedení skřipovské výrobny, vedoucí místo zastávali Josef Střílka, potom Amálie Římanova, Antonie Töglová a opět Vilém Střilka. Avšak technický rozvoj pokračoval, pletařské stroje se zdokonalovaly a na nich se vyrábělo zboží jemné, moderní. Nakonec americké pletařské stroje vytlačily pletací stroje ruční. Z toho důvodu také r. 1907 zrušil továrník Kudlich výrobu ve Skřipové a vysoce technickými stroji vybavil jen svou továrnu v Krnově.

V r. 1912 se pustil do výroby pletených punčoch na vlastních strojích a ve vlastní režii Vilém Střílka; válka však tuto práci přerušila. Výroba punčoch se obnovila po válce a podnik tehdy vykazoval velmi dobré výsledky. Téměř v každém domě ve Skřipově, na Hrabství, ale někde i v dalších okolních vesnicích, měli půjčený pletací stroj, na němž pracovali.

V poválečných letech ale brzy vyšlo hrubé pletené zboží z módy. Tím velmi trpěl dosavadní způsob výroby. Navíc se moderně vybavené pletařské továrny začaly zakládat ve Fulneku a jinde, které při vyšší produktivitě mohly dělníkům poskytovat i větší mzdu. Tato skutečnost vedla také k tomu, že ve výrobně Viléma Střílky byl často nedostatek pracovních sil. Navíc, cena vlny v té době značně kolísala, což s dalšími odbytovými problémy působilo výrobci značné potíže. Poptávka po zboží toho druhu se stále více snižovala, zboží zůstávalo na skladech. Za těchto okolností utrpěl V. Střílka velké škody a nakonec výrobu punčoch zrušil. V r. 1933 byl nucen vyhlásit tzv. soudní vyrovnání.

Stavba silnic

Z dochovaných dokumentů je zřejmé, že nejstarší skřipovskou silnicí je ta, která spojuje Skřipov s Opavou přes Jakubčovice. Tato okresní silnice, která se v 70. letech minulého stol. svou sjízdností příliš nelišila od lepšich polních cest, vedla z Opavy přes Kylešovice a dále mezi Chvalíkovicemi a Vršovicemi do Jakubčovic, odtamtud do Skřipova a dále na Požahu a tam se napojovala na silnici Stará Ves - Lukavec. Tato silnice byla v úseku Opava - Skřipov v r. 1874 rekonstruována a založen její kamenný podklad.

Stavba silnice Skřipov - Stará Ves byla s velkou pravděpodobnosti prováděna v letech 1924-1925. Kromě jiného si její stavba vyžádala i zbourání tehdejšího hasičského skladiště, které stálo v místech dnešního rozcestí.

V r. 1927 začal obecní výbor jednat o výstavbě silnice ze Skřipova do Kajlovce, resp. jen "K buku". Problém mj. vznikl tím, že projekt silnice vedl přes část farské zahrady a zahrady p. Kořeného. Nakonec se našlo řešení a stavba byla zahájena v r. 1928. V úseku obce Skřipova ji prováděla firma stavitele Alexandra Michalského ze Slatiny a další část pak firma stavitele Migleriniho z Opavy. Silnice byla dána do provozu v r. 1930 a významně přispěla k rychlejšímu spojeni mezi Bílovcem a Opavou.

Elektrizace obcí

Ve Skřipové jednalo obecní zastupitelstvo 23. února 1930 poprvé o elektrizaci obce. Byl vypracován finanční plán a určena celková potřeba 172 350 Kč. Tato částka byla pak uhrazena 70 000 Kč lesním úřadem a obnos 102 350 Kč půjčkou. Přípravné práce probíhaly poměrně rychle, takže 8. června 1930 byla elektrizace obce plně zajištěna a ihned bylo započato se stavbou sítě. Proti zavedení elektřiny do obce bylo jen málo občanů, kteří se později "poddali". Rok 1930 je tedy rokem, kdy se do Skřipova dostala také elektřina.

V Hrabství obecní zastupitelstvo již dne 17. listopadu a potom také 15. prosince 1929 přijalo jednomyslné usnesení provést elektrizaci obce. Téměř celý rok 1930 byl pak vyplněn přípravou a stavbou elektrické sítě. Elektrické světlo se poprvé rozsvítilo v 54 obytných budovách dne 25. října 1930.

Hospodářská krize, nezaměstnanost

Poválečná hospodářská krize a zejména velká hospodářská krize v letech 1929-1933 v Československu, postihla svými důsledky i naše obce. Nejtíživějším dopadem této ekonomické situace byla nezaměstnanost. Není dost podkladů k vyčíslení počtu nezaměstnaných v jednotlivých letech, avšak ze zápisů obecních kronik lze si učinit představu o složitém a obtížném životě těch, kteří bez vlastní viny přišli o práci.

Již v r. 1928 byla do Skřipova poslána "na obec" rodina C., která se tak nucené vrátila do tzv. domovské obce, která měla povinnost se o ni postarat. Rodina byla umístěna v místnosti pro obecní chudé, která se nacházela v zadní části domu č. 107 (dnešní obecní úřad).

V pamětní knize Hrabství je v souvislosti s nezaměstnaností uvedeno, že v r. 1931 bylo nezaměstnaným občanům předáno na podporách 2 360 Kč, v r. 1932 už 5 460 Kč a dětem nezaměstnaných pak ještě poukázky na mléko v celkové hodnotě 157,50 Kč. Kronikář dále uvedl i údaje o výši některých tehdejších výdělků místních dělníků: Hodinová mzda lesního dělníka činila 2,- Kč, později jen 1,50 Kč, zedníka 3,50 Kč na hod., služebná měla 120-150 Kč měsíční mzdy.

V únoru 1933 bylo v Hrabství celkem 44 nezaměstnaných osob. Kromě poukázek ze státní stravovací akce, dostávali nezaměstnaní také poukázky na chléb a mléko. V r. 1933 tak bylo vydáno 1 234 poukázky na poživatiny, na 410 bochníků chleba o váze 1,20 kg a 252 Kč na úhradu za mléko.

Ve Skřipově začali v r. 1933 dostávat nezaměstnaní také chléb, pro který si však museli chodit až do Bílovce, teprve později chléb pro ně pekl místní pekař.

Ve skřipovské kronice je z tohoto období zaznamenáno několik případů, kdy důsledky hospodářské krize a nezaměstnanosti vedly až k exekučnímu prodeji domů a polí. Stalo se to např. u rodiny Z., která včas nestačila zaplatit "reifeisence" 20000 Kč půjčky s přísl. úroky, a proto byl jejich dům č. 119 prodán v soudní dražbě. Rodina se však neměla kam vystěhovat, proto 16. února 1934 se dostavil soudní vykonavatel s členy obecní rady a rodinu "vystavili". Muž, který měl domovské právo v Opavě se tam se synem odstěhoval, dcera s A. V. zůstaly "na obci".

Za podobných okolností a důvodů byla v květnu 1934 soudně prodána chalupa č. 148 a rodina se pak odstěhovala mimo Skřipov. V následujícím roce byl ve Skřipově uskutečněn nucený prodej dalších dvou nemovitostí, a to č. 20 a 35. Ve Skřipově nastaly v době hospodářské krize a nezaměstnanosti i problémy s ubytováním zchudlých spoluobčanů. Obecní místnost pro chudé byla neustále obsazena i několika bydlícími z více rodin a nestačil narůstajícímu počtu potřebných občanů. Proto se obecni rada snažila hledat řešení nejdříve tak, že obec postaví vhodný objekt, ale potom byl přijat návrh, aby se k sledovanému účelu zakoupil nějaký vyřazený železniční vagón. Protože tehdy existoval zákaz prodeje železničních vagónů, obec nakonec zakoupila v Opavě starý nábytkový stěhovací vůz za 1 130 Kč. Tento "stěhovák" byl potom umístěn na obecním pozemku za vesnicí směrem k Hrabství. Do "vagónu", jak se tehdy mluvilo, se ihned nastěhovali A. M. s manželkou a dvěma dětmi. Počátkem r. 1936 však museli odtamtud odejít, protože do "vagónu" byl umístěn E. Š. s velmi početnou rodinou. Rodina A. M. potom přebývala s dalšími v místnosti domu č. 107!

V r. 1935 bylo ve Skřipově předáno nezaměstnaným 1 229 poukázek, resp. "žebračenek", jak se tehdy vžilo jejich označení, á 10 Kč, 1 334 ks chlebů á 1,5 kg, 200 kg mouky, 1 700 kg brambor, 45 kg krup, 45 kg "ječmene" kávy a 30 kg cukru, v celkové hodnotě něco více jak 17 000 Kč.

Nezaměstnanost se během r. 1936 snížila, takže v r. 1937 mohl kronikář uvést: "nezaměstnaných ve Skřipově téměř nebylo".

T. G. Masaryk čestným občanem Skřipova

Ve schůzi obecního zastupitelstva 3. března 1935 byl projednáván jen jeden bod programu a přijato usnesení, že "pro zásluhy o Československo je jmenován první prezident Československé republiky dr. Tomáš Garrigue Masaryk čestným občanem obce Skřipova".

Z této schůze byl prezidentu republiky odeslán tento telegram: "Na slavnostní schůzi obecního zastupitelstva vzpomínáme vděčně zásluh Vašich o naši drahou republiku a prosíme Boha, aby Vás ještě dlouhá léta zachoval ve zdraví a svěžesti. Současně prosíme, abyste laskavě přijal jmenování čestným občanem obce Skřipova ve Slezsku."

Protože prezident přijal toto jmenování, o čemž svědčí děkovný dopis Kanceláře prezidenta republiky, byly při oslavách jeho 86. narozenin dne 7. března 1936 na budově obecné školy slavnostně odhaleny dvě pamětní desky s tímto textem:

"T. G. Masaryk se zasloužil o stát. Zákon ze dne 26. února 1930."

"T. G. Masaryk byl jmenován čestným občanem obce Skřipova dne 3. března 1935."

Letecká tragédie amerických letců

Jde o událost, která ve své době vzrušila nejen občany míst, kde se stala, ale současně i potvrdila, jak krutá je válka. K letecké tragédii došlo 22. srpna 1944, tedy před 50 lety.

Jako už předtím mnohokrát, vracely se svazy spojeneckých letadel z náletu na německý zbrojní a chemický závod Heidebrůck v Horním Slezsku (nyní Kedzierzyn v Polsku). Naši občané tyto lety amerických letadel vždy sledovali se značným zadostiučiněním. Tenkrát však zpozorovali, že jedno z osamocených letadel bylo napadeno německými stíhačkami, a že v prostoru východně od Hradce začal letecký boj. Německá přesila dosáhla toho, že americký liberátor počal klesat a v blízkosti Jakubčovic začali z amerického bombardéru vyskakovat letci jehoposádky. Přestože dávali američané znamení, že se osádka vzdává, německé stíhačky střílely dál, takže během seskoku padákem byli sestřeleni dva američtí letci, a to seržant Frank V. Mikaitis a střelec William S. Gambie, kteří na zem dopadli mrtvi. O dva dny později, jak to potvrzuje zápis v Knize zemřelých farního úřadu, kde je však německy uvedeno, že příčinou smrti bylo "neotevření padáku", byli na skřipovském hřbitove pohřbeni.

Další tři letci z posádky bombardéru, z nichž jeden rovněž dopadl na zem mrtev, druhý byl Němci při pronásledování u Vršovic zastřelen a třetí, který patrné uhořel v troskách letadla spadlého západně od Vršovic, byli pohřbeni v Raduni. Zbývajících 5 letců padlo do německého zajetí.

Tento válečný příběh popsal podrobně v regionálním tisku L. Sonnek, kronikář města Hradce nad Moravicí. Dosud však nebyla zveřejněna událost související se zatčením a eskortou jednoho ze zajatých amerických letců ve Skřipově.

Podle vyprávění místních pamětníků byl americký letec, kterého do Skřipova eskortoval německý četník Stiller, asi ve věku 28-30 let, zhruba 190 cm vysoký, opálený muž. V době, kdy německý četník podával hlášení o zatčení svým nadřízeným, usedl americký pilot na obrubu studně na rozcestí u pohostinství a třebaže byl hlídán, ukazoval shromážděným občanům fotografii znázorňující pravděpodobně jeho ženu a dítě. Počínal se i v této pro něho kritické situaci sebevědomě a hrdé, přezíral přítomné strážce a k občanům mluvil jen anglicky. Do příštího dne, kdy byl zajatý letec - jehož jméno se nepodařilo dosud zjistit -eskortován pravděpodobně do Opavy, byl umístěn v provizorním vězení v zadní místnosti dnešního obecního úřadu. Na tuto skutečnost si vzpomíná M. Vavrečková, bydlící naproti obecního úřadu, která spolu s dalšími mladými lidmi viděla přes zamřížované okénko, jak zajatec naznačoval, že má hlad. Hlídající strážní však nikomu nedovolili donést jakékoliv jídlo. Přesto má M. Vavrečková za to, že se její mamince podařilo v průběhu večera nebo v noci nějaké jídlo letci podstrčit. O dalším osudu zajatého není nic známo. Škoda, že v žádné z místních kronik není o této tragické události ani zmínka.

Víme však, opět z vyprávění pamětníků, že hroby pohřbených amerických letců byly velmi často, nejvíce o 28. říjnu, o Všech svatých a o vánocích zdobeny květy a svícemi. Je také doloženo, že po válce, dne 27. srpna 1946, byly pozůstatky obou letců exhumovány a převezeny na vojenské hřbitovy v USA.

Související články

Hospodářské a sociální poměry v 17.-19. st.
Správa obcí, volby
Události a skutečnosti z průběhu let
Období nacistické okupace
Osvobozovací boje a poválečný rozvoj